Řekněte mladé holce, že krása vycházení zevnitř
Ve sluchátkách mi hraje skladba, která pro mě byla během mé puberty důležitá, protože poukazovala na to, co jsou ženy schopny udělat se svým tělem kvůli muži. Byla to asi první písnička o sebelásce a sebehodnotě, kterou jsem slyšela. Sledovala jsem klip a po tvářích mi tekly slzy. Byla jsem tehdy ještě mlaďunký trlo, ale když si na to vzpomenu... ještě teď si vzpomínám, jak to se mnou cloumalo.
Najednou si uvědomuju, že když se dívám po mladých dívkách na ulici... některý věci se nezměnily, a asi nikdy nezmění. Každá generace si tím musí projít a musí přijít na to, že krása není venku, ale uvnitř nás. Možná je to v dnešní době znatelnější tím, že je ke všemu mnohem snadnější přístup. Ale přijde mi to někdy smutné sledovat mladičký holčiny, které jsou překrásné právě svým mládím a energií, která z nich vyzařuje, ale samy si to vůbec neuvědomují. Snaží se být někým jiným. Schovávají svou přirozenou krásu za tunu make-upu a šminek, za prodlouženy vlasy a řasy, umělý nehty a za oblečení přesně podle toho, co teď frčí. Nejsou samy sebou a snaží se být "přijatelný" pro okolí. Co je ale doopravdy přijatelný? A přijatelný pro koho? Pro všechny? Je to vůbec možné?
Když vidím slečnu, která je opravdu krásná a byla by ještě krásnější, kdyby byla sama sebou bez toho všeho balastu kolem. Mám chuť k ní přiskočit a říct ji, ať to nedělá a prostě jen je taková, jaká je s úsměvem na tváři a dělá, co ji baví... nic víc. Že to prostě stačí. Ale to by asi chudinka hleděla a ťukala si na čelo, co ji ta "stařešina" otravuje, a ať se radši stará o sebe. Řekněte mladé holce, že krása vychází zevnitř a vysměje se vám. Je mi to úplně jasný.
"Souměrné rysy ani dokonalé proporce z nikoho krasavce neudělají... Musíte mít jiskru, oheň a určité sebevědomí..."
Sofia Loren
Když si ale vzpomenu na sebe v patnácti, nebyla jsem jiná. Nenáviděla jsem se za to, jaká jsem a jak vypadám. Měla jsem strach se ukázat. Ukázat, kdo jsem, jaká jsem. Myslím, že tehdy jsem to ještě ani já sama pořádně nevěděla. Nedej bože abych promluvila a řekla, co si myslím. Taky jsem chtěla být někým jiným, někým krásným, sebevědomým, úžasným, z koho si každej sedne na zadek. Myslela jsem si, že vzhled je všechno, alfa a omega mého bytí. Nechala bych si tehdy poradit? Nějakým stařešinou? Tak to ani náhodou. Dyť tomu nerozumí. Takže čemu se divím.
Čas letěl.... věci se změnily. Najednou se řešily jiný věci - škola, práce, stěhování od rodičů, nový začátky. Prostě život šel dál a priority se začaly měnit. Ale někde v podvědomí tohle všechno zůstalo. To, jak vypadáme a jak neustále hodnotíme (v horším případě kritizujeme) ostatní, je s náma v každodenním kontaktu. Někdy se stačí jen nadrzo zaposlouchat do rozhovoru dvou žen. "Zachoval se úplně jako blbec. Proboha v čem to dneska přišla do práce? Co na ní jako vidí, taková tuctovka. Na co si to jako hraje? Kdo si myslí, že je? " A mnoho dalších verzí, zná to asi každý. Hodnotit někoho jinýho je tak bežný jako dýchat. Ale nakolik je to správný? Jak se říká nesuď, nebo budeš souzenej. Nehodnoť, nebo budeš hodnocenej. Odkud se bere to, že si myslíme, že máme právo hodnotit někoho jinýho? Přece svoboda každému ve svém projevu (pokud tím nikomu cíleně neubližuje). Opak je ovšem pravdou. Nejsmutnější je, že si neuvědomujeme, že to, koho v tu danou chvíli soudíme, hodnotíme a kritizujeme, jsme my samy. To na co poukazujeme je naše. Je to část nás samých, která se nám úplně nelíbí, nechceme ji vidět, schováváme ji, nebo děláme, že prostě neexistuje. O to víc ji pak potkáváme v životě u jiných lidí. O to víc nás rozčiluje. O to víc máme potřebu se k ní vyjadřovat. Jak já se vztekala, když mi někdo poukázal na mou stinnou stránku. To je přece blbost, taková já nejsem. A já sama vím přece nejlíp, jaká doopravdy jsem. Jojo... v okecání i vlastní smrti jsem byla guru. To bych snad mohla i učit. K čemu mi to ale je, že všechno dokážu okecat, když mě pak provokují a rozčilují určitý typy lidí, jejich chování a projevy?
Pořád říkám, jestli je to nutný si tím vším procházet... že bych to těm mladým slečnám ráda nějak usnadnila. Ale asi jo..... asi je to nutný. Taky jsem si musela svůj čumák nabít a přijít na to, co je důležitý sama bez rad ostatních. Jediné čím můžu přispět je nasměrovat ty ženy, které už na to přišly a chtějí to změnit, nezávisle na tom, kolik jim je let.
"Krása nemá nic společného se vzhledem. Krása je to, jakým jsi člověkem, a jak se lidé díky tobě cítí."
Nejběžnějším tématem, které s ženami na terapiích řeším - jak mají najít lásku samy k sobě. Protože s tímhle má problém většina žen - najít vlastní hodnotu, znát sama sebe a milovat se se všema silnýma, ale i slabýma stránkama. Jak se naplno přijmout. Jak najít sílu a ukázat světu svou pravou tvář bez všech těch nasazených masek, které si tam syslí od dob, kdy si všimly, že jsou ostatními hodnoceny. Je úsměvný, když dostávám odpovědi typu: "Ale vy to máte jednoduché, vy jste krásná." Musím se pousmát, nebylo to tak vždycky. Já? Krásná? Malá, neviditelná, s brýlema a schovaná v černých hábitech. Nesnášela jsem na sobě snad VŠECHNO. Nenáviděla jsem, jak jsem malá, že si mě nikdo nevšimne. Že mě nikdo nebere skrze mou výšku a drobnost vážně. Na diskotéku mě nechtěli pustit ani s občankou. Nosila jsem brýle - no to už samo o sobě byl handicap. (V té době ještě brýle nebyly tak IN jako jsou dnes.) Rovný vlasy, se kterýma nejde absolutně nic udělat. A oproti holkám v mým věku žádný prsa ani prdel. Takže prostě ničím zajímavá. Nic, čím bych mohla někoho zaujmout.
Vybudovat si sebedůvěru mi trvalo možná ještě dýl, než když jsem se jí celá léta dobrovolně vzdávala. A stále si uvědomuju, že jsem na cestě, která ještě nějakou dobu potrvá, protože stále je co zlepšovat. Až postupem času a práce na sobě jsem se dostala do toho bodu, kdy si připadám krásná. Jen s tím rozdílem, že už se nedívám na krásu zvenku, ale zevnitř. Čím víc krásy vidím uvnitř sebe, tím víc krásy vidí ostatní navenek.
"Můžete se rozhodnout, kým chcete být, co chcete dělat, co všechno chcete mít. Můžete být sebevědomí, sebejistí a odvážní. Můžete být mimořádně optimistickým člověkem se skvělým sebehodnocením, který má ve svých rukách kontrolu nad svým životem. To vše záleží jen na vás."
James Lee Valentine
Každá žena má v sobě něco překrásného a jedinečného. Něco nepopsatelného a osobitého. Neexistuje nic jako jedna krása, jak to má vypadat. V dřívějších dobách to byly silné ženy, které byly považovány za vzor plodnosti. Dnes jsou to vychrtlé ženy s dokonalým zadkem a poprsím. Ale to je jen směr společnosti, který ty nemusíš následovat. Neexistuje žádná šablona, podle které byste měřili míru své krásy. Ty sama se znáš a sama víš nejlíp, co je na tobě to "ONO". Určitě znáte ženy, které nespadají do této šablony a přesto jste se nad nimi pozastavily a říkaly jste si, že je něčím "zajímavá" nebo "šmrncovní". Ale nebylo to typickými rysy dokonale vytvarovaných prsou, zadku a dokonale namalovanýho make-upu. A to je to, co dělá každou ženu překrásnou svou jedinečností a tím, že ji umí nosit. Zná svou hodnotu, cítí ji, žije ji, nosí ji.
Netvrdím, že je špatně se namalovat a hezky obléknout. Když jdete na událost, kde chcete podtrhnout svou krásu, udělejte to. Když máte den, že chcete vypadat přitažlivě, hrát si se šminkama a oblečením, udělejte to. Ženy se o sebe vždycky staraly a chtěly vypadat přitažlivě. Na tom není nic špatného ani odsouzeníhodného. Jen si v tom najděte rovnováhu. Pokud máte problém se sejít s přáteli rozcuchaná v teplákách, asi to nebudete mít úplně zmáknuté. Měla jsem v práci kolegyni. Byla to typická modelka. Krásná, každý den dokonale namalovaná, oblečená, upravená, umělé nehty, prsa. Chlapi se za ní otáčeli a byli z ní hotoví. Když jsem ji poznala, říkala jsem si...tak ta má sebelásku zmáklou (tehdy jsem byla ještě nevědomá v tomhle ohledu). A pak mi málem vypadly oči z důlku a spadla brada. Při nějaké příležitosti se mi otevřela a přiznala mi, že když poznala svého partnera, tak první dva roky chodila spát nalíčená a vstávala před ním, aby se stihla namalovat, než vstane. Nechápala jsem nejprve vůbec proč proboha? A pak mi to došlo... ona se vůbec nemá ráda. Navenek prezentuje, jak to má "zmáknutý", ale opak byl pravdou. Sama sobě každý den lhala, kdo doopravdy je. Před ostatními skrývala svou pravou tvář. Nikomu, ani svému partnerovi tomu nejbližšímu, nedokázala ukázat sama sebe. Ale co je to za život ve lži a přetvářce? Opravdu je to to, co chceme žít? Takhle chceme žít? Já teda ani náhodou, já chci žít v pravdě. Ale co vy?
Uznávám, že přiznat si některý věci chce čas a upřímnost sama k sobě. Ne vše jde vyrvat teď hned. Ta cesta je někdy dlouhá a někdy i těžká. Pokud máte o sobě nějaké přesvědčení opravdu hluboce zakořeněné, chce to odvahu se tomu postavit čelem a změnit to. Hodně odvahy. Svěřím se vám s jedním takovým přesvědčením, které mi trvalo roky, než jsem pokořila. Už od puberty jsem se trápila s tím, že nemám velký prsa. No velký... já nechtěla vyloženě velký, já chtěla aspoň nějaký. Protože z mýho pohledu jsem neměla žádný. Ale byl to jenom můj názor. Nikdy mi žádný muž, přítel, kamarád nic nenaznačil, neměl žádný keciček nebo popíchnutí na účet mých prsou, abych se mohla domnívat, že je to opravdu problém. To jsem si vytvořila já sama a držela jsem se toho léta. Pro mě to bylo nepřijatelné. Dostala jsem se dokonce tak daleko, že jsem si našla všechny informace o plastice. Našetřila jsem si peníze. A jen se stačilo objednat. Tohle období se mi stalo za život asi 4x - kdy jsem opravdu stála před rozhodnutím se objednat. Ale vždycky se ozval můj vnitřní hlas, který mě nabádat, ať si dám pozor, že tohle už nikdy nevrátím. Že tohle není ta správná cesta. Možná to byl i strach, díky kterému jsem to nikdy neudělala. Teď jsem za něj neskutečně vděčná. Ani už netuším, kde se tohle mé přesvědčení zpracovalo. Cíleně jsem se tomu nevěnovala, ale nejspíš při jiném tématu se to postupně uvolnilo. Dnes je mi úplně jedno, že mám prsa malá. Možná jsem za to dokonce ráda. Sama jsem dost drobná, nedovedu si představit, jak bych vypadá s trojkama prsama. Možná bych i přepadávala :D. Zpětně vůbec nechápu, co mi na nich tak vadilo. Jsou malá, ale jsou moje. A je jen na mě, abych se nim chovala s láskou, kterou si zaslouží. Tak jako s ke každé části svého těla.
"Osobnost začíná tam, kde končí srovnávání. Buďte jedineční, zapamatovatelní, sebevědomí a hrdí."
Adler