Hudba a rytmus nacházejí cestu k nejskrytějším místům duše

Přemýšleli jste někdy nad tím, proč posloucháte hudbu? Proč zrovna tento konkrétní styl? Co se vám na ní líbí? Jsou to texty? Je to hlas zpěváka nebo zpěvačky? Je to melodie? Jsou to vzpomínky, které se vám vybavují? Nebo pocity, které vás při poslechu zaplavují? 

Když přemýšlím, co pro mě vlastně hudba znamená.... Nedokážu to ani popsat. Co si pamatuju, hudba byla v mém životě neustále přítomná. Už jako prcek jsem pobíhala nahá po pokoji se sluchátkama, stylu Otík z Vesničko má středisková, zpívala jsem si a tancovala. Jednalo se převážně o hudbu rockovou. Později jsem se věnovala hře na piano, takže i vážná hudba mě přitahovala a jednu dobu dost ovlivňovala. Přišla puberta a s ní styly jako trance, hip hop nebo reggae.

Samozřejmě s věkem se styl hudby neustále měnil. Ale ať už v jakékoli formě hudba tady stále zůstávala. Když mi bylo smutno, pustila jsem si smutnější hudbu. Když jsem byla veselá, pustila jsem si zase nějakou veselou pecku. Dokonce k úklidu byly přesně předvybraný songy, aby mě rytmus hudby udržoval pěkně v tempu úklidu. Smeták místo tanečního partnera, prachovka místo mikrofonu a už to jelo. Takovej koncert nikdo nezažil.

Každá skladba mi něco dávala. Něco ve mně probouzela. Ale tehdy jsem si to ještě tolik neuvědomovala. 

Jeden z mých největších zážitků byl koncert Ludovica Einaudiho pár roků zpátky. Ludovica považuju za neskutečného hudebního skladatele. Proto jsem se na něj už dlouho těšila. Ale realita předčila má očekávání. Jakmile zazněly první tóny, zavřela jsem oči a měla jsem pocit, jako by ta hudba prostupovala každou buňkou v mém těle. To napětí v celém mém těle mi bránilo se i jen nadechnout. Každá skladba jako by byla složena z vln na moři a vtahovala mě k sobě. Chvíli bylo úplné bezvětří a jemné vlnky mnou pohupovaly v jemné melodii. Vykouzlily mi úsměv na tváři a měla jsem v tu chvíli pocit, že mě odvála někam do jiného světa. Postupně se měnila, přicházely vlny silnější a dostavovala se bouře v plné síle. Husí kůže mě neopustila celý koncert. Od úsměvu k nejistotě, přes strachem sevřené bušící srdce strachem k pláči... jednou smutnému, nešťastnému, opuštěnému a jindy zase k slzám štěstí, dojetí a pocitu neskonalé lásky. Když koncert skončil, byla jsem úplně ochromená úžasem a naplněna rozporuplnými pocity. Následující dny mi to pořád vrtalo hlavou a nedalo mi to spát. Ludovicovu hudbu jsem znala dva, tři roky. Ale pocity, které to ve mně vyvolávalo, jsem znala už mnohem dřív. Najednou mi v hlavě naskakovaly události, kdy jsem zažila přesně takový strach, přesně takový pocit samoty, přesně takovou radost a spokojenost. Za zavřenýma očima mi jely příběhy, které jsem znala. A znala jsem je moc dobře, hrála jsem v nich hlavní roli. Najednou jsem byla zase ta malá holka a krčila se v koutě a nechápala, co se to se mnou děje. "Proč tady jsem? Proč tady musím být, když nechci. Stejně mě nikdo nemá rád. Jsem tak sama. Já tady prostě nechci být!" Pamatuju si jako by to bylo teď. Přesně tento hnusný pocit beznaděje a samoty jsem cítila tak, jako jsem ho cítila ve té chvíli, kdy se z piana linula jedna skladba za druhou. Jak ve mně mohl člověk, který mě nezná a kterého neznám já, probudit tyto pocity? Jak může vyvolat přesně tyto pocity o tolik let později? A na situace, na které jsem úplně zapomněla. Jak může znát mé pocity? A on je musí znát, jinak by nebyl schopný takovou hudbu složit.  

Hudba je způsob překonání samoty člověka. Je silou, která mu pomůže nalézt přátelství k sobě samému. Možná otevře mosty k pochopení druhých, možná ke společnosti nebo lidstvu, někdy i dále k přírodě. 

Jiří Pilka 

Nejvíc mě dostala skladba Elements (= základy). Asi je úplně jedno, jestli skladbu znáte nebo ne. Je mi jasné, že každý člověk se najde v jiném stylu hudby, i v jiných skladbách. To totiž není vůbec podstatné. Důležité je, jestli jste schopni ji cítit a vnímat, jestli ve vás dokáže něco probudit. Zpět ke skladbě. Ten název. To bylo přesné. Ta skladba mě rozebrala na úplné kousky, na základ úplně všeho a zase mě na konci z těch základů znovu složila. Vždy když se potřebuju dostat sama k sobě, pustím si přesně tuhle skladbu a zase se dostanu k jádru sama sebe. K mé podstatě a v tu chvíli je mi dobře. Jsem to já. Je to všechno kolem mě. Jsou to všichni kolem mě. A všechno je správně. V tu chvíli je vše přesně tak, jak to má být.

Jak se prolínaly skladby, tak se měnilo i mé vnímaní a citové nastavení. Najednou mě zaplavila vlna ztráty. Všechny lidi, o které jsem v životě přišla, byly najednou se mnou. Babička s dědou, bratranec, kamarádi i kamarádky, mí bývali partneři, dokonce i zvířecí mazlíčci. Všichni jsme seděli u ohně a já byla ráda, že s nimi můžu alespoň takto být. Se všema najednou. A třeba se s nimi rozloučit? Najednou jsem pocítila neskutečnou vděčnost za to, že jsem je mohla poznat a být s nimi. Prožít alespoň krátkou chvíli ve svém životě. Každý z nich mi něco dal. Něco mi ukázal. Ne vždy si to člověk uvědomí v danou chvíli. Ale když si vzpomene, o koho přišel, najednou vidí vše, co mu to dalo. Co mu to přineslo. Co díky tomuto člověku změnil nebo kam se posunul. Nebyla to jen náhoda, že zrovna oni byli součástí jejich života. Lidem, které jsem dříve nenáviděla a dlouho jim něco vyčítala nebo zazlívala, jsem dnes vděčná. Za vše. Nebýt jich, nejsem taková, jaká jsem. Nejsem tam, kde teď jsem. Můj život by nebyl takový, jaký teď je. Neměla bych takové zkušenosti ani pochopení pro druhé. Necítila bych jejich bolesti a nevěděla bych, jak jim mám pomoct. Všechno to krásné, ale i to hnusné bylo potřeba prožít. Díky všem těm lidem i zážitkům, radostem i ztrátám jsem tím kým jsem. A jsem na to hrdá a vděčná zároveň.

Setkala jsem se v životě s jednou úžasnou ženou, která mě naučila, jak procítit hudbu a nechat emoce odejít. Když slyším hudbu, která se mnou hýbe, a je jedno, co ve mně probouzí, je jedno, co mi to připomíná, pustím si ji naplno (ano sousedi mě musí milovat). Ponořím se do ní, Nechám se unášet nejen hudbou, ale tak pocity. Když se chci smát, směji se z plna hrdla. Když chci tančit, čapnu to menší zvíře a chca nechca tancujeme. Když chci plakat, pustím slzy a nechám je všechny odejít spolu se smutkem. Když si chci zakřičet, vezmu si polštář a křičím do něj z plna hrdla, až druhý den nemůžu mluvit. Když potřebuju vybít vše negativní, buším do polštáře tak dlouho, dokud mám sílu. A tu skladbu si pouštím tak dlouho dokola, dokud ty emoce cítím. A pak najednou.... přijde smíření a vnitřní klid. (Pozn.: Takhle jsem to řešila před lety, teď bych to čistila pomocí RUŠky.)

Mír.... Když se klientů ptám, co vlastně chtějí. Skoro každý klient mi odpoví, že chce v životě klid. Ale dá se i ten klid přece povýšit. Jen klid? To je přece málo. Jak říká jeden úžasný člověk: "Klid najdeš v hrobě." Věřím, že každý má skladbu, písničku, melodii, která vás dokáže zvednout. Dokáže povýšit "klid" na něco víc. Na něco, kdy jste celou svou bytostí tady a teď. A dokážete si to užít právě tady a teď. Donutí vás zvednout se, zatančit si, zazpívat si (klidně i falešně, až zvířata strachy zalezou do nor), zasmát se a unaveně padnout.

Hudba tolik oživuje samotu, protože sbližuje. Může být prožívána v tisícové společnosti, kde nikoho neznáme, a přece aniž kdo promluvil, scelí tuto společnost, rozezní puls i tep jistou společnou vidinou. Vyvádí nás ze sebe samých, a proto je citlivým a účinným lékařem bolesti. Utěšuje všude tam, kde slova svou hranatostí jsou bezmocná. 

Jiří Pilka 

A nejsem to jenom já. Je to všechno kolem mě. Jsou to moje fenky. Je to moje rodina, mí přátelé. Jsou to mí chudáci sousedi. Jsou to lidi, které potkávám a kteří se na mě usmívají, ale i se na mě mračí. Jsou to zvířata, která vidím, i ta která jsou mi skryta. Jsou to stromy, keře i rostliny. Je to všechno. V tu chvíli cítím být jenom zrno v písečné poušti. Jenom jedna malá část obrovského celku. A já cítím, že jsem jeho součástí. Tohle je to, co mi dává hudba. Objevení sama sebe a zároveň býti součásti celku. A věřím, že nejsem jediná, kdo to cítí právě takto. Jen si vybavte ten moment, kdy jste slyšeli zpívat někoho, kdo vás donutil sledoval celé vystoupení v naprostém ustrnutí. Kdo vás donutil plakat dojetím a chvět se nad krásou toho úžasného okamžiku. V tu chvíli to nejste jenom vy, v tu chvíli jsme to my.

"Hudbo nádherná, mocná, silná a něžná zároveň. Ať už jsi tady z jakéhokoli důvodu. Ať už k nám přicházíš odkudkoli. Děkuji, že jsi s námi. Že nás spojuješ a otevíráš naše oči i srdce." 

S hudbou v srdci

Nikol Bogdanová
Duchovní průvodkyně
www.nikolbogdan.cz