Hadi všude, kam se podíváš
05.10.2017
Co vy a hadi? Jak jste na tom? Milujete je? Nebo je nemůžete ani vidět? Co s Vámi dělá představa, že držíte hada, nebo že se po Vás plazí? Láká vás to? Nebo máte naježenou kůži jen při pouhé představě? Pídíte se po tom, proč Vám vadí a co konkrétně Vám na nich vadí? A nemusí to být pouze hadi, ale třeba taky pavouci, myši, šváby, jakékoli jiné zvíře. Všímáte si znamení kolem sebe?
Přiznám se, že mě nikdy ani nenapadlo, že mi hadi nějak obzvlášť vadí. Když jsem byla v ZOO, terárium nebyla zrovna oblast, kam bych se hrnula. Podívat jsem se na ně ale šla. Proč taky ne? Miluju zvířata, proč ne taky hady? Aniž bych si to uvědomovala, najednou se to začalo dít. Narážela jsem na ně na můj vkus nějak často a viděla je úplně všude. Zúčastnila jsem se ženského kurzu, jehož cílem bylo probudit v sobě sílu ženy (nebo také "hadí sílu", ale tuhle novinku jsem zjistila až na kurzu). Kamarádka mě pozvala na kurz kundalini jógy (to jsem ještě netušila, že kundalini je v překladu had). Na facebooku na mě vyskočilo video z National geographic, kde se několik hadů snažilo ulovit hraboše. Dostala se mi do rukou kniha Hadí žena. Na jednom setkání intuitivní kresby se zvířecími průvodci mi přišel vzkaz přímo od hadů a mým průvodcem se stal chřestýš. V tu chvíli jsem si říkala, to snad není možný. Začaly mi před očima vyvstávat všechny situace, kde jsem narazila na hady. A bylo to tady. V hlavě mi jelo: "Bože fuj, proč zrovna hadi? A aby toho nebylo málo tak ještě i chřestýš? No jistě, zrovna já si musím vybrat tak odporný a slizký zvíře. To jsem si opravdu nemohla najít jinýho průvodce? Ano jsem milovnice zvířat, ale had prostě NE, brrrrrrr." V tu chvíli mi projelo po zádech zhnusení a naježila jsem se jako dikobraz. Domů jsem šla naprosto znechucená, naštvaná a vůbec jsem to nepochopila. Jediný, co mi došlo, že opravdu hady nemám vůbec ráda a abych byla naprosto upřímná, že se jich dokonce štítím. Jen při představě, že na něj někde narazím, nebo že bych na něj měla, nedej bože, sáhnout, tak mám infarkt.
Poslední kapkou všeho se stal jeden moment na zážitkovém kurzu Technika kvantového doteku Matrix. Když jsem se ocitnula před stolem, na kterém byly seřazeny krásné přírodní a ručně dělané hůlky, úplně jsem byla pohlcena. Nebyla jsem schopna se rozhodnout, která se mi líbí víc. A pak jsem ji uviděla. Byla nádherná. Z tmavšího dřeva s překrásným, matným, tmavě zeleným kamenem na jejím konci. To je ona. Vzala jsem si ji do ruky, abych si ji pořádně prohlídla. Když jsem ji otočila, abych si pořádně prohlédla, co je to za kámen, skoro to se mnou seklo. Nebyl to jen kámen. Byl to kámen ve tvaru stočené kobry se zvednutou hlavou. Krve by se ve mně nedořezal. Tohle už byl vrchol všeho. "Co to má znamenat? Proč zase had? Oni mě snad pronásledují. Jinak si to neumím prostě vysvětlit." V tu chvíli jsem si řekla A DOST. Poprosila jsem organizátora Pavla, jestli by nebyl tak hodný a nezbavil mě téhle zvláštní fobie, nechuti, nenávisti, nebo o to vlastně je. Nebudu úplně popisovat průběh Pavlovy terapie, každopádně vím, že to trvalo asi jen 10 min. Tak šílené pocity jsem už dlouho nezažila. Úplně jsem cítila, jak se po mě plazí a kdyby to šlo, tak snad vyskočím z vlastní kůže a prchám. Měla jsem chuť křičet, ale zmohla jsem se jen na pláč. Chtěla jsem utéct, ale nohy se nedokázaly ani pohnout. A pak to bylo pryč.... zničehonic. Když jsem měla pocit, že už to nemůže být horší, když jsem to vzdala, když mi Pavel poslal vlnu.... přišel klid. Vzpomínám si, jak se mě Pavel ptá: "A teď když si představíš všechny hady na světě? Jaký máš pocit?" Viděla jsem se, že sedím jak Budha a všude kolem mě se plazí hadi. Mám je obtočené kolem rukou, nohou, plazí se mi po celém těle i kolem krku. Byla jsem doslova v obležení hadů. A pocit? Krásný, nádherný, klidný.
Druhý den byla na programu meditace s léčivou hudbou. Byla kouzelná, moc příjemná a krásně se při všech těch zajímavých zvucích cestovalo. Nejkrásnějším a pro mě nejsilnějším zážitkem byl moment, kdy jsem se ocitla v deštném pralese. Bylo mi tam tak příjemně. Hlavou mi prolítla myšlenka: "konečně jsem doma". To byl ten pocit, cítila jsem se tam jako doma. Kolem mě se proháněla všechna zvířata. Doprovázela mě. Hrála si, blbnula, navzájem se škádlila a ve hře něžně okusovala. Každý z nich ke mně přišel, přitulil se ke mně a zase odběhl. Jako by to byla samozřejmost. Poslední se připlazila kobra, obtočila se mi kolem ruky a něžně se mi otřela o krk. Jasně mi dávala najevo, že je ráda, že je se mnou. Cítila jsem její vděčnost, že jsem zase zpět u ní. Jako by byla poslední členkou téhle celé zvířecí rodiny, která v ní chyběla. Slzy se mi vyhrnuly z očí dojetím. Teď byla rodina kompletní.
Nedalo mi to. Okamžitě po kurzu jsem odjela do jednoho menšího terária a požádala je, jestli by nebylo možné si vzít do ruky živého hada. Cítila jsem nutkavou potřebu to zvíře doopravdy držet a na vlastní kůži vyzkoušet, jestli to opravdu zafungovalo. Zafungovalo. Držela jsem to úchvatné zvíře a nechápala. Vůbec nebyl slizký ani nechutný. Byl suchy, hebký jako samet a velice zvědavý. Pořád na mě vyplazoval jazyk, až jsem se musela smát. Nakonec jsem si poňuchňala ještě dvouměsíčního malinkýho hada a spokojeně odešla domů.
Doma jsem nad tím přemýšlela. Co mi pomohlo? Pavlova vlna? To, že jsem vzdala boj a najednou nebylo potřeba bojovat? Síla rozhodnutí, že už se prostě hadů bát nebudu? Nebo až dotek hada na vlastní kůži? A vlastně.... musím všemu rozumět? Není to jedno? :)
HAD a jeho význam..... aneb co mi chtěl říct?