Šiju, šiju si botičky do sucha i do vodičky

Můj první výtvor na stroji, který zároveň posloužil jako úžasný dárek na Vánoce mým rodičům. Bez jakéhokoli plánování tento nápad vzešel a udělal takovou radost, jakou jsem ani nečekala a dosud u nich nikdy neviděla.  

Blížily se Vánoce. Přemýšlela, čím bych mohla udělat rodičům radost letos Tentokrát jsem je chtěla obdarovat něčím, co by bylo opravdu upřímné, ze srdce, z opravdové lásky. V tu dobu jsem procházela obdobím, kdy jsem cítila nesmírnou vděčnost, že je mám. Že byli přesně takoví, jací byli. Že i přes to špatné jsou to mí rodiče. Nebyli dokonalí, ani zdaleka ne. Žádný rodič není. Dělali přesně to, co se sami naučili, co převzali ze své vlastní výchovy od svých rodičů. Snažili se předat mi to nejlepší, čeho byli v danou chvíli schopní. Tehdy jsem to totiž poprvé doopravdy pochopila. Pryč byly všechny výčitky i hodnocení, co všechno udělali blbě. Moc jsem si přála jim to vyjádřit. Slova "děkuji" a "vážím si toho", nebyla dostatečná. Tahle chvíle se zdála být vhodná a vyjádření dárkem ideální. Pořád jsem ale nemohla najít nic vhodného, pořád to nějak "nebylo ono".

Říká se, že největší radost člověku udělá něco, co člověk sám vytvoří. A tak se zrodila myšlenka ušít jim deku s rodinnýma fotkama. Samozřejmě jsem si zase vzala "velké sousto". Ale ten nápad mi přišel naprosto perfektní. Takže jsem se do toho s nadšením vrhla.

Jelikož to byl zároveň můj první výtvor na stroji, musím přiznat, že jsem si s ní zažila spoutu nervů, vzteklých nadávek, zoufalství i chuti se na všechno vykašlat. Ale byly i chvíle, kdy jsem cítila, že do té deky vkládám veškerou něhu a lásku.

Když byla deka hotová, cítila jsem neskonalé uspokojení a zároveň nejistotu. Netušila jsem, jak ji naši přijmou.

Nadešel den D. Čas Vánoc a rozdávání dárků u stromečku. Schválně jsem svůj dárek nechávala až na samotný konec večera. To, co následovalo, když dárek rozbalili, jsem si nepředstavovala ani v těch nejkrásnějších představách. Emoce se střídaly ve tvářích každému z nich. Nepochopení, překvapení, nejistota vystřídaly pocity úžasu, dojetí a lásky. Nikdy jsem neviděla rodiče plakat dojetím. Můj záměr splněn, dokonce předčil má očekávání. V tu chvíli jsem věděla, že se naše rodina opět stmelila. Teď jme si zase o něco blíž a šťastnější. 

V rodinném objetí 

Nikol Bogdanová
Dcera svých rodičů
www.nikolbogdan.cz