Cestou smrti a znovuzrození
16.04.2018
Budu zcela upřímná jak k Vám, tak k sobě. I já na sobě neustále pracuju a snažím se posunout dál. Zlomit ty hranice, ve kterých jsem chycená v danou chvíli svého života. Ano, jsem terapeutkou. Ano, ušla jsem dlouhou cestu. Člověk by si řekl: "Ta už má všechno zpracované." Ale opak je pravdou. Čím víc na sobě pracuju, tím víc zjišťuju, že je přede mnou ještě dlouhá cesta. Cesta, která mě stále vede do větších hloubek. Není to konec. Ne pro mě.
Zúčastnila jsem se kurzu, který mě neskutečně překvapil. Možná to bude znít povýšeně, ale tohle se mi nestává často. Chci se podělit o to, co jsem tam prožila. Co jsem se naučila. Kam mě to posunulo. Dál pomohlo v porozumění a pochopení celé té záhady života tady na Zemi. Protože jen takto jsem schopná předat to, co je opravdu důležité, skrze vlastní prožitky a zkušenosti. Vím, že to nebylo a není důležité pouze pro mě. Věřím a i doufám, že se stanou inspirací pro ty, kteří jsou na stejné cestě.
Přestože to často nedělám, rozhodla jsem se udělat výjimku a sdílej veškeré pocity i pravdy, které ke mně přišly. A i přesto jsem přesvědčena, že si nebudete schopni ani zdaleka představit ten zážitek, pokud jste ho sami už neprožili. Pokusím se ho alespoň zlomkem přiblížit. Je to hodně osobní a intimní záležitost, vše jde naprosto ze mě, vše je subjektivní a podané, jak nejlépe jsem schopna v tuhle chvíli.
Možná je tento článek pro ty, kteří jsou na začátku své cesty až moc velké sousto. Ale je to takto naprosto v pořádku. Pro Vás je to jenom informace, že je něco víc, něco dál. Něco, co v tuto chvíli nedokážete úplně pochopit. Zatím. Vše má svůj čas.
Během jednoho cvičení vcházíte do té tajuplné osoby uvnitř Vás. Popisujete, kdo je, co je, jaké vlastnosti má. Snažíte se najít převážně ty krásné, pozitivní a ctnostné. Ale někdy se stane, že to nejde tak jednoduše. Někdy nejste schopni přijmout jedinou krásnou vlastnost a neustále nad všemi špekulujete. A v tu chvíli musíte přejít k těm negativním vlastnostem, abyste byli schopni přijmout a vidět i ty pozitivní. I když si myslíte, že jste jediní, kteří tuhle osobu znají. Zjistíte, že lidé kolem Vás ji znají mnohem lépe než vy sami. Dokonce i ti, kteří Vás vidí prvních pár minut. Najednou z nic začnou padat vlastnosti, které nečekáte, které nechcete slyšet, které nechcete dokonce ani přijmout, přestože víte, že přesně tohle je ta osoba uvnitř Vás, že tohle jste Vy. Že tohle je to JÁ, které se snažíte před okolím skrýt. Ale čím více se snažíte, tím více je pro ostatní viditelné. Slova, která ke mně přišla a cloumala se mnou, byla temná, destruktivní, chladná, zlostná, hloupá, dravá, nespokojená, závistivá. Všechno tohle jsem stokrát zpracovávala. Přesto to opět vyplavalo napovrch a nutilo mě ke konfrontaci. Když ovšem přisel lektor se slovy: "Mrtvá. Ty jsi mrtvá. Ty jsi umřela. Je to už hodně dávno. Byla jsi hodně malá." V tu chvíli jsem cítila, že ťal do živého. Přesně tak jsem se poslední týdny cítila. Úplně bezpocitová, bez radosti ze života, bez chuti do života, prostě oživlá mrtvolka. Najednou se prolomily všechny mé obranné bariéry a já prolévala potoky slz. "Jak je tohle možné, že po vší té práci, přijde něco tak ochromujícího a do srce bodajícího," ptala jsem se sama sebe. To přece není možné. Všechen ten čas. Všechna ta práce na sobě. Všechny vyhozený peníze z okna. Všechny roky, měsíce, týdny, dny i hodiny mýho života. Ať se snažím sebevíc, bylo to všechno tak zbytečné. S tímto pocitem jsem večer ulehala do postele.
Druhý den jsem sebrala zbytky síly a vydala se opět na pokračování kurzu. Vůbec se mi nechtělo, ale přece jen jsem byla zvědavá na další cvičení, i když vnitřně už moc sil nezbývalo. Poslední den, ten už prostě musím zvládnout. To, co přišlo, jsem absolutně nečekala. Možná ještě míň než tu svou "smrt". Pocit absolutního odporu se ve mně vzbouřil. "Já nechci." křičelo mé vnitřní já. Netušila jsem, co konkrétně nechci. Ale měla jsem pocit, že všechno nechci, nic nechci. Cvak. Najednou mi to sepnulo. Tohle je mé životní nastavení v tuhle chvíli mého života. Obranný, záchranný program, který mě nutí neustále odmítat vše ve svém životě. Nechci nového partnera. Nechci novou práci. Nechci dělat tohle. Nechci tyhle kamarády. Nechci nové věci. Nechci nové zážitky. JÁ PROSTĚ NECHCI. Bylo to tak silné, že jsem cítila mravenčení v celém těle. Ruce se mi zkroutily v tak silné křeči, že vypadaly jako uschlé větve stromu. Byla jsem naprosto paralyzovaná touto emocí a nebyla jsem schopná nic víc než v tom jen zůstat, být v tom, bojovat doslova o holý život nicneděláním, prožitím a prodýcháním. Ale najednou to přešlo, bylo to pryč. Ta úleva byla ochromující. Jen jsem ležela. Cítila jsem, že tohle je konec. Nechtělo se mi zvedat. Chtěla jsem si jen na chvilku odpočinout a spočinout v tom klidu a míru.
